...stíny se plazí po duši, když hudba vniká do uší...a pak ji zbarví dočerna, hudba je bolestně nádherná...

on the road...

15. června 2010 v 21:36 | ...flying bomb... |  ...literární koutek...
Ale v tý době tančili po ulicích jako dva poděsové a já se za nima šoural, jako jsem se v životě vždycky šoural za někým, kdo mě zajímal, protože jediný lidi, který mě zajímaj, jsou šílenci, který šíleně žijou, šíleně melou a jsou příliš mimo, než aby se dočkali spasení, chtěj všechno najednou a hned, nikdy nezívaj, nikdy z nich nelezou všední banálnosti, ale planou, planou a planou jako úžasný žlutý římský svíce, který pak explodujou jak hvězdný pavouci a v jejich středu vidíte modrej třesk a každém udělá "Ááááááá!"


Probudil jsem se za červánků; a byl to ten nejdivnější okamžik v mým životě, kdy jsem nevěděl, kdo vlastně jsem - byl jsem daleko od domova, utahanej a rozhozenej z úmorný cesty, v cimře zaplivaného hotýlku, kterej jsem nikdy předtím neviděl, venku syčela pára, starej hotel podivně vrzal a skřípal, nade mnou někdo chodil; poslouchal jsem všechny ty smutný zvuky, civěl na popraskaném strop a asi patnáct divnejch vteřin jsem měl pocit, že nevím, kdo jsem. Neměl jsem strach; byl jsem jen někdo jinej, nějakej cizinec, a celej můj život byl životem štvance, životem ducha. Byl jsem v půlce Ameriky, na dělící čáře mezi východem mýho mládí a západem mý budoucnosti, a možná proto k tomu došlo zrovna v tom podivným pokoji zalitým rudým světlem.

Cítil jsem, že se musím vydat dál za svou Šťastnou hvězdou…

Píchlo mě u srdce, jako mě píchne vždycky, když holka mýho srdce v tomhle moc velkým světě odjíždí opačným směrem…

A pak jsme jako dva znavený opuštěný andělé, který uvízli na losangeleský mělčině a pak zažili ty nejdůvěrnější a nejdelikátnější společný okamžiky, usnuli a spali až do pozdního odpoledne…

Dostal jsem se do takovýho bodu extáze, do jakýho jsem se chtěl vždycky dostat; do fáze, kdy člověk překročí pomyslnou hranici chronologického vnímání času a vstoupí mezi stíny bezčasí, kdy užasne nad prázdnotou říše smrtelníků, kdy procítí vědomí smrti, která mu šlape na paty a popohání ho jít dál, přičemž i jí šlape na paty nějakej fantom, kdy se žene ke skokanskému prknu, ze kterého skáčou andělé a odlétají do svaté nicoty nestvořené prázdnoty, do mocné a nepředstavitelné záře, která žhne v jasný podstatě Mysli, do nesčetných lotosových zemí, které se otevírají v kouzelném rajském hemžení nočních motýlů. Slyšel jsem nepopsatelný vzkypělý hřmění, který mi ale neznělo v uších; burácelo všude kolem mě a nemělo nic společnýho se zvukem. Uvědomil jsem si, že jsem umřel a nesčetněkrát se znovu narodil, ale nic jsem si z toho nepamatoval, protože přechod ze života do smrti a zpátky byl strašidelně jednoduchý, magická nicotní akce, jako milionkrát usnout a zase se probudit a jako naprostá nahodilost a hluboká nevědomost s tím spojená. Uvědomil jsem si, že tyhle vlnky zrodu a smrti, které připomínají jemné záchvěvy větru na čiré, klidné a zrcadlově hladké hladině vody, nastávají jen díky rovnováze vnitřní Mysli. Ovládl mě kolísavý pocit sladkého a dokonalého štěstí; jak šlehnuté velké dávky heroinu do žíly; jak doušek vína pozdě odpoledne, po kterým člověka zamrazí; brněly mě chodidla. Myslel jsem, že v nejbližším okamžiku zemřu. Ale neumřel jsem; ušel jsem přes šest kiláků, našel deset nádhernejch půlkařů, vrátil se do hotelu, nasypal z nich tabák do svý starý dýmky a zapálil.

A tak když v Americe zapadá slunce a já sedím na starým rozbitým molu u řeky a sleduju to strašně dlouhý nebe nad New Jersey, cítím veškerou tu syrovou zemi, která se valí v jedný nesmírný mase až k západnímu pobřeží, myslím na všechny ty nekonečný cesty a nepřehledný spousty lidí, který na ní žijou a sněj, a v Iowě pláčou děti, protože, jak teď už vím, je v tý zemi nechávají plakat, a dneska nevyjdou hvězdy - copak nevíte, že Bůh je medvídek Pú? - a večernice se musí sklánět nad prérií a zalévat ji svým matným jiskřivým světlem těsně před tím, než zemi požehná svým příchodem ta nejtemnější noc, která zhasne všechny řeky, pohltí vrcholky hor a zahalí i to nejzazší pobřeží, a nikdo neví, co se komu stane, kromě toho, že bude každým dnem opuštěně stárnout, a já myslím na Deana Moriartyho, myslím i na jeho otce, starýho Deane Moriartyho, kterého jsme nikdy nenašli, myslím na Deana Moriartyho.

© Jack Kerouac
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lailah | 15. srpna 2010 v 21:26 | Reagovat

nevím proč ale Na cestě mi ze všech Kerouacových knih co jsem četla přišlo nejslabší... asi je se mnou něco v nepořádku ;)

2 flying-bomb | Web | 22. srpna 2010 v 22:18 | Reagovat

proč v nepořádku? každý má svůj vlastní vkus/úsudek/cítění...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.