...stíny se plazí po duši, když hudba vniká do uší...a pak ji zbarví dočerna, hudba je bolestně nádherná...

hruškadóttir...

23. ledna 2011 v 21:55 | ...flying bomb... |  ...literární koutek...
islandská novela, kterou jsem rozhodně nečetla naposled... získala si mě tak rychle, jako začala a skončila...

  • Na otázku, jak se mám, odpovídám vážně nerada. Především proto, že bych to sama ráda věděla, ale jen málokdy v tom mám jasno. A když náhodou ano, tak to tím spíš nemám potřebu někomu sdělovat. Nicméně v Modrém korábu jsem po této otázce sama sebe překvapila poměrně obsáhlou ucelenou odpovědí, která byla sice jen drobkem pravdy z okoralé housky mých pocitů, tužeb a nálad, nicméně jsem ho udrolila upřímně, spontánně, a dokonce snad i ráda. "Všeho se kolem mě děje nějak moc. Potřebovala bych tři další životy na vyhodnocování toho, co vidím a slyším. Toho, co mě napadá, a já vůbec nevím proč. Toho, co mě nenapadá, ani když se snažím, co můžu. Přijdu si nějak strašně zahlcená, a přitom nedělám všeho všudy nic. Potřebovala bych defragmentovat…"

  • Sedím v tom teplém oválu světla jako ve slepé skvrně. Jen já, sama se sebou. Tak mi nemá ta bojácná, nedůtklivá, prchající holka kam zmizet. Konečně se jí můžu trochu osobně na něco zeptat. Ale ona stejně uhýbá. Dělá, že všechno ví a zná. Nelze jí překvapit. Na jakoukoli otázku má připravené dobře stavěné, hladce obroušené, montovatelné odpovědi. Znějí dospěle a rozumně. Musíte na ně kývnout. Ale po chvíli jejich význam a soudržnost kamsi neuchopitelně mizí jako tůňka vody v klíně mezi pevně sevřenými stehny.

  •  Ale ty knížky, na ty jsem byla a budu vysazená vždycky. Tam jedině nejsem ochotná slevit ze svých manýr. Na každé pečlivě srovnané polici totiž bydlí vzpomínka, o kterou nechci přijít a která se objeví, kdykoli jedu prstem po hřbetech a slabikuji jména autorů.

  • Nepřítomně jsem se vrátila do kuchyně. Odnesla tři porce oběda na kompost. Posbírala všechny jeho zbylé věci, které volně ležely v kuchyni a v koupelně. Umyla jsem nádobí. Sbalila si tašku. Vypnula vodu a elektriku. Šla uklidit venkovní židle. Stály tam, pod mojí hruškou. Dvě, zaklesnuté opěradly o sebe. A já konečně začala plakat. Ret mi krvácel a nudle tekly z nosu, protože teď byla konečně řada na mně. Všichni buď umřeli, nebo začali žít. A já zůstala sama.

  • Přijdu si jako stoletá. Jako bláznivá vetchá stařešina rodu. Jako bělovlasý kronikář, který za vitrážovaným oknem třesoucí se rukou namáčí husí brk do kalamáře a písmeno po písmenu zaznamenává historii světa. Stačí mi opravdu malinko. Obraz, vůně, jednotlivé slovo. A hlavou se mi hned rozvíří dlouhý řetěz téměř zapomenutých asociací, takže mám na desítky minut co zpracovávat. Hlava se toulá vzpomínkami a tělo zatím bezvládně, nekontrolovaně spočívá tam, kde to na mě přišlo. Musím působit dojmem vyšinutého senzitivního média, které je co chvíli přepadeno neznámou silou, vzdá se samo sebe a stává se bezmocným kanálem, se kterým si pohrává něco nepoměrně většího a silnějšího.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.